„A kolik jsi přečetla knížek?“ ptají se mě skoro všichni, kteří se dozvědí, že jsem vydala vlastní knihu. Jak zní odpověď? Světe, div se. Žádný knihomol nejsem! Já ale vždycky musím mít všechno jinak než většina lidí, a tak jsem asi nevědomky potvrdila citát od George Bernarda Shawa: „Spisovatel je člověk, kterému nestačí knihy těch druhých.“
Nikdy jsem si vlastně nemyslela, že bych někdy mohla napsat něco delšího, než je slohová práce na hodinu češtiny. Psaní mě bavilo, užívala jsem si hru se slovy, ale mé umění by se dalo spíše přirovnat k náhlé potřebě vypsat ze sebe pocity, myšlenky. Jasně, určité spisovatelské střevo jsem zdědila po své mamince, která by dnes už své vydané knihy nespočítala na prstech obou horních končetin, nicméně jsem měla dojem, že mé střevo je mnohem kratší oproti tomu jejímu. Rozhodně jsem věřila, že prostě není dostatečně dlouhé, aby mohlo vyplodit román!
Jenže na každém šprochu pravdy trochu a jak se říká – jablko (nikdy) nepadá daleko od stromu. V mém případě doufám, že to byla vzhledem k typu postavy spíš hruška, ale to bych odbíhala od tématu. Nevím, čí to byl nápad – někdy mám pocit, že zkrátka nemohl být skutečně můj – ale jednoho dne mě cosi osvítilo. Začalo to ještě na střední škole, v posledním ročníku (ano, visela mi tehdy na noze koule jménem Maturita). Tou dobou jsem měla načteno už spoustu knih o starověkém Egyptě (nejsem tedy zas takový literární barbar, jak by se mohlo zdát v úvodu této zpovědi) a čím dál tím víc se projevovala moje posedlost 18. dynastií – především tedy královnou Nefertiti. Podobnost s mojí první knihou je samozřejmě čistě náhodná! Věděla jsem o této historické postavě možná víc než můj učitel dějepisu (snad si tento článek nikdy nepřečte). Přisuzuji však jen náhodě, že se v mém mozku zrodila myšlenka vytvořit zcela nový příběh a využít příhodných reálných faktů. V tu chvíli při mně nestáli jen všichni svatí a štěstěna, ale také sama historie, která mi umožnila napasovat vlastní fantazii na příběh zavátý pískem už více jak tři tisíce let.
A tak se stalo, že jsem na týden zapomněla jíst, pít, spát a skoro také chodit do školy (rodiče bohužel byli doma a před osmou hodinou ranní za mnou zavírali dveře od bytu). Slova „únava“ a „maturita“ v tu chvíli v mém slovníku neexistovala a já prostě psala a psala… Kdyby mi ale tenkrát někdo řekl, že potrvá ještě dalších pět let, než svou knihu dovedu k její finální podobě, asi by mi zvadl úsměv. Nicméně už tehdy jsem věděla, že tentokrát nepíšu příběh, který zůstane zahrabaný v šuplíku mezi dávno zapomenutými věcmi. Byla jsem odhodlaná dovést svou ideu do hmotné podoby. Nebudu vám lhát – stálo mě to nervy, slzy, pot i krev. Člověk navíc při psaní knihy zjistí, že vlastně vůbec neovládá svůj jazyk, že se neumí správně vyjádřit a že na to vlastně asi kašle! Ba ne, odhodlání bylo veliké, ale trpělivost pomalu docházela. Číst to samé pořád dokola, dokola a ještě jednou dokola a opravovat tohle a tamto a najednou – co to vlastně čtu? A tohle jsem tam vážně napsala já?
Trpělivost ovšem přináší růže. Mně sice tedy nepřinesla růže, zato mě obdarovala mnohem cennější věcí – mou první knihou. A nebyla to jen má trpělivost, má práce. Za svoji knihu a její finální podobu vděčím mnoha lidem, kteří mi pomáhali. Věřili ve mě, podporovali mě a hlavně mě upozorňovali na chyby, kterým bych se jako každý začátečník nevyhnula. Zkrátka mě, perfekcionistu, nutili stát se ještě větším puntičkářem. Za to jim patří mé neskonalé díky.
A jak to celé nakonec shrnout? Snad jen vlastním poznatkem, že vydání knihy nemusí být vždy tak vzdálený a nesplnitelný sen, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Článek vyšel také na Webmagazínu Rozhledna a na SeniorTip.